Temná tajemství-10.část

 Nyní jsem už měla všeho dost. Otočila jsem se a běžela zpět do svého pokoje. Tam jsem se svalila na postel. "Amarante?" zašeptala Annie, jakmile přišla zpět. Když jsem na ní nijak nereagovala, vzdala to a šla do svého pokoje. 

Ráno jsem měla dost mizernou náladu. "Amarante?" zavolala na mě Annie z vedlejšího pokoje. "Hmmm?" "Co ti pořád je?" obořila se na mě. "Celé ráno jsi jen otrávená a neřekneš nic jiného, než 'hm'." "Promiň," oplatila jsem jí vzteklým tónem. "ale nemám ráda, když se má 'nejlepší kamarádka,'" naznačila jsem uvozovky, "baví po nocích o mě s ředitelkou." Aniin vztek rázem vyprchal. Zbledla. "Tys nás slyšela?" "Ano. Proč si jí říkala o tom duchovi?" vyčetla jsem jí. Ona zabodla pohled do země. "Chtěla jsem ti pomoci. Myslela jsem, že blázníš. A na," podala mi šperk a obálku od ředitelky, "tohle ti posílá ředitelka Simonsová." "Já vím." Prohlídla jsem si zblízka šperk. Potom mě něco napadlo. Byl to hrozný nápad. "Annie? Říkala ředitelka, že jsem Armoniino dvojče?" "Ano, ale..." "Robert mi vyprávěl, že když se Christian zbláznil, mlel něco o dvojčeti, duchu, šperku a kletbě. Co když..." chtěla jsem pokračovat, ale nějak mě zradil hlas. "Co když to nejsou úplné blbosti?" "Ty myslíš..." "Že věděl o mě a Armonii, i o jejím duchu, dokonce i o tomto šperku. Nevím však, co je myšleno tou 'kletbou'." "To já taky ne," přisvědčila Annie. "Ale nezní to moc hezky." "Možná je to myšleno jiným významem," navrhla jsem. Pak jsem si všimla jejího pohledu. "Snad bude něco vysvětleno v tom dopisu." Přetrhla jsem obálku a vyndala dopis. "Milá Amarante. Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že už víš o své mrtvé sestře. Přikládám šperk, jenž jí patřil, a který nyní patří tobě. Dědí se z generace na generaci. Každých několik desítek let se objeví dvě dívky, sestry, dvojčata, jako ty a Armonie. Však vždy jedna z nich zemře. Může za to kletba, která stíhá náš rod již celá staletí. Nikdy se neměla narodit první dvojčata, zakladatelky našeho rodu, Angelena a Calandia. Byli navlas stejné. A to bylo právě to špatné. Příroda prostě nedovoluje takovou podobu, protože, jak jistě víš, v přírodě není nikdy nic navlas stejné. Hlavně lidi ne. A pak se narodila tato děvčata. V tu dobu začala kletba. Abychom neumírali všechny, zemřela jenom jedna z nich. Dodnes se neví, která z nich to byla, protože dívka, jež to přežila si změnila jméno na Ademia. Jelikož se toto jméno podobá Angeleně, předpokládá se, že to byla právě ona. Ta kletba se dá zlomit, nikdo však neví jak. Ale musí to jít. Prostě musí. Já už to zjišťovat nemůžu. Došel mi čas. Ty však, ty, to jednoho dne zjistíš. Já ti věřím. Tvá matka."