Otevřela jsem oči. Ležela jsem v měkké posteli, ve svém pokoji s Amandou a Victorií. Cítila jsem se hrozně. Žaludek se mi houpal jako na vodě, hlava mě bolela a brněla. Nic moc jsem si nepamatovala. "Vicky?" zašeptala jsem slabě. Všechna pozornost v pokoji se otočila na mě. Nyní jsem si všimla, že je tam i Kirsten. "Eliso, jsi v pořádku?" zeptala se mě Amanda. "Ne,"

 "Co tě na mě děsí?" zasmála jsem se bláznivě. Můj hlas byl nyní jiný. Takový... výsměšný, pohodový, rebelský. To se mi ani trochu nepodobalo. "Tohle!" zaječela na mě Victoria. "To, jak se směješ, jak mluvíš, to se tobě ani trochu nepodobá!" Měla jsem jí prozradit, že si to také myslím. Měla jsem. Nevím, proč jsem to neudělala. "Vždyť mě znáš teprve jen dva

 "Eliso? Kam jdeš?" ozval se Victoriin hlas za mnou, ještě, než jsem stačila odejít. "Vicky?" "Jo. Kam jdeš?" Zaváhala jsem. "Nevím. Prostě mám pocit, že někam nutně musím." Vím, znělo to šíleně, ale jiné vysvětlení jsem neměla. "Tak počkej. Já a Amanda s tebou taky půjdeme." Victoria se podívala na Amandu, která se rozvalovala po postli, jakoby

Jeho přátelský postoj ke mně se rázem změnil. Najednou byl Zalig chladný a odtažitý. O krok ode mě ustoupil. "Ty jsi Elisa?" zeptal se mě. "Známe se?" povytáhla jsem obočí. Opatrně si mě změřil. Potom pomalu zavrtěl hlavou. "Ne, neznáme se.... ale znám tvého otce..." Chtěla jsem v rozhovoru s andělem pokračovat, ale sen najednou skončil.

Probudila

 4. KAPITOLA- V OHROŽENÍ

Celý večer jsme Juliana a Chloe probíraly. Nakonec i Amanda souhlasila s tím, abychom to nikomu neříkaly.

V noci mě opět trápily sny. Ocitla jsem se v dlouhé místnosti. Byla tam zima a tma. Na konci té místnosti stála jakási zlatá truhla. Šel z ní chlad. Třásla jsem se po celém těle. Bohužel, na sobě jsem měla jenom krajkovou noční

 Nemohla jsem tomu věřit. Chloe se schází z Julianem? "Ach, Juliane," slyšela jsem Chloe, "ty jsi tak romantický. Miluji tě." Styděla jsem se, že to poslouchám, ale pak mi došla jedna věc: vždyť Lovkyně a Lovci spolu nesmí randit ani chodit, tak co tam dělají? "Já tebe taky, moje milá Chloe." "Kirsten je tak hloupoučká, když se drží těma hloupýma pravidlama."

 "O Chloe? A co?" Kirsteniny modré oči těkaly sem a tam. Vypadala nervózně, přestože se to snažila skrýt. "Víš, mám podezření, že tajně pomáhá Rafaelovi. Avšak nemohu to potvrdit, ani vyvrátit." Obě dvě jsme chvilku mlčely. přemýšlela jsem, jestli jí to mám říct, nebo ne. Po chvíli váhání jsem se rozhodla. "Víš, Amanda s Victorií mají taky ten pocit. Říkaly mi to."

 "Ne, to není možné," namítl Robert. "Taky o půlnoci?" povytáhl obočí. Přikývla jsem. "Ale proč? Není to trochu moc divné?" "Zřejmě ne," odpověděl mi. V té chvíli jsem se rozhodla. "Musím se víc dozvědět o té Armonii. Myslíš, že ten tvůj kamarád Christian by mi něco řekl?" "Neřekl. Zaprvé, úplně se zbláznil, jak jsem ti říkal. Mele úplné

 Vicky měla pravdu. Už na první pohled mi nebyla sympatická. Věděla jsem, že si nebudeme rozumět.

A tento můj názor nezměnil ani zážitek po večeři, kdy si se mnou chtěla Kirsten promluvit a Chloe tam přišla. "O čem se mnou chceš mluvit?" zajímalo mě. Kirsten se ohlédla po pokoji, jestli nás někdo nepozoruje. "Chtěla jsem s tebou mluvit o..." Větu už nikdy nedopověděla,

 "Ahoj, ty jsi Elisa?" vybrebtla Amanda. Přikývla jsem. Zavládlo stísněné ticho. "No tak tě rády poznáváme," vložila se do toho Vicky. "Neboj, nemusíš být nervózní, všichni jsou tu moc milí," usmála se. Potom zaváhala. "No, možná až na Chloe..." "To ano, ta je příšerná," přikývla vážně Amanda. "Kdo je Chloe?" zajímalo mě. Děvčata