Temná tajemství-11.část

 Po tom dopisu jsem se cítila různě. Annie si myslela, že bych měla poslechnout matčina slova a zrušit kletbu, ale to jako jak? Samozřejmě, že jsem nechtěla, aby umírali další dvojčata, jenomže co já zmůžu? "Možná by mi mohla pomoci Armonie," navrhla jsem jednou večer. S Annie jsme se už udobřili, takže naštěstí nedošlo na Armoniina slova. "To je nápad!" zavřískla. "Budeme vyvolávat duchy!" Já se na ní dívala, jakoby se zbláznila. "Přizveme k tomu i Elisabeth, tu to bude určitě zajímat. A možná i její kamarádky," rozvíjela Annie svůj nápad. Já jsem pořád tomu jejímu nápadu nedůvěřovala, ale musím přiznat, že mě to taky už chytlo. "Tak dobře," souhlasila jsem nakonec po chvíli váhání. "Ale bude tu jenom Elisabeth, ty a já. Nikdo jiný." Annie horlivě přikyvovala, až jí zlaté vlasy lítali kolem hlavy. Modré očí jí nadšeně zářili. "Dojdu pro ní," vykřikla a o pár sekund později už byla z pokoje venku. Ve mě pořád sídlil trochu zvlášní pocit. 

O půl hodiny později jsme všechny tři seděli na měkkém koberci mého pokoje, před námi byli rozestaveny do kruhu hořící svíčky. Vůbec jsem netušila, co mám dělat. Možná jsem měla i strach. Místnost neosvětlovalo nic jiného než těch několik svíček. Na našich obličejích tancovali podivné stíny. "Co teď?" přerušila jsem hrobové ticho. "Musíš něco vzkázat Armonii. Jednou jsme to takhle dělali na táboře s kámoškama," vysvětlovala Elisabeth. Přikývla jsem. To snad ještě zvládnu. "Ehm, ehm," odkašlala jsem si, "Armonie? Potřebujeme od tebe radu. Jenom ty nám můžeš pomoct. Prosím," dodala jsem slabě. V pokoji se rozlila ledově bílá mlha. Z té se pak zhmotnila postava třináctileté dívky. Moje kamarádky jakoby ztuhly. Vůbec se nehýbali. Zatřásla jsem s nimi, ony však nereagovali. Proč jsem jenom Annie poslechla, litovala jsem."Amarante!" zašeptala ta holka. "Musíš mě nechat jít," řekla stísněně. Za ní se vynořovali další a další duchové. Strašidelně šeptali. "Tento již starodávný proces vyvolávání duchů je nepřirozený. Musíš mě nechat jít," naléhala na mě. "Počkej, napřed mi řekni, co je myšleno tou kletbou našeho rodu a jak jí mám zlomit?" "Nesmíš jí zlomit!" vykřikla Armonie. "Není to přirozené! Narušilo by to samotnou rovnováhu přírody. Tehdy, zakladatelky našeho rodu měli umřít obě dvě. Ale jedna talentovaná čarodějka na náš rod uvalila tu kletbu, kterou se vše vyřešilo a od té doby nemusí umírat obě dvě dvojčata. Opovaž se tu kletbu zlomit!" "Já jí zlomím!" vykřikla jsem. "Nesmí už umírat další lidé!" "Matka to také nechápala. Pokoušela se to zlomit, pokoušela se alespoň přijít na to, co tu kletbu váže. Netušila, že tu věc mají jejich příbuzní před očima už celá staletí." Mě to hned došlo. "Ten šperk. Když se zničí, kletba se zlomí." "Opakuji, nedělej to! Jinak se stanou horší věci než smrt jednoho z dvojčat," varovala mě a zmizela i s ostatními duchy.