Temná tajemství-14.část KONEC
"Ahoj Amarante," usmála se chladně žena. "Amarante!" volala Annie. "Ten šperk, chytej!" Hodila mi ho, i přes velkou vzdálenost mezi ní a mnou. Žena k ní vztekle zasyčela. "Annie nikdy nebyla chápavá. Pak si to s ní vyřídím. Ty jsi teď důležitější." "Amarante, ta kletba není jenom v tom šperku, na zlomení je potřeba temnou sílu, bez ní se kletba nezlomí..." Žena se na ní otočila. Bezeslova k ní připlula a vrazila jí dýku do hrudi. "Ne!" vykřikla jsem. "Annie, ne!" Cítila jsem, jak se zděšeně chvěju. "Tak, to by byla ona." Zasmála se pohrdavě. "Teď mi dej ten náhrdelník, abych mohla konečně kletbu zrušit. Sice ještě nemám pevné tělo, to mi však nevadí." Pohlédla jsem na šperk ve své ruce. Jak to Annie myslela? "Bez temné síly se kletba nezlomí..." "Nikdy," vzkázala jsem té ženě, své matce. Natáhla jsem ruku a hodila náhrdelník na zem. Prosím, ať to funguje, prosím, ať to funguje, prosila jsem v duchu. Žena najednou zbledla. Šperk se rozbil na milion kousků. Pohled mé bývalé mytky už nebyl jenom vzteklý, byl přímo ďábelský. "Ne, ne, né!" stačila ještě zařvat, potom zmizela, i s ostatky náhrdelníku. Přišla jsem k mrtvému tělu Annie. "Annie," zašeptala jsem skrz slzy. "Děkuji. Bez tebe bych nikdy nedokázala porazit matku. Nikdy jsem nepoznala kamarádku, jako jsi byla ty. Nikdy na tebe nezapomenu." "Tím jsem si jistá," oznámil ženský hlas za mými zády. Stála tam ředitelka Simonsová. "Přece jenom to byla hrdinka." Podívala se na mne. "Žáci mé školy se tvé tajemství nikdy nedozví. Nedozví se ani o Anniině smrti. Budou si myslet, že v rychlosti v noci odjela ze školy. To ti slibuji." "Děkuji," zašeptala jsem. Po tvářích se mi koulely slzy. "Ona ti pomohla víc, než si myslíš. Kdyby neřekla svou poslední větu, tvá zkažená matka by jistě vyhrála. Na zlomení kletby je potřeba velké, temné síly. Bez ní se ten šperk jen zničil, kletba však stále existuje, jen bez předmětu, který by ji svazoval. Takhle nikdy nebude zlomena. Teď pojď zpátky do školy. Jsi v šoku." Posdlechla jsem jí. Těšila jsem se na měkkou postel, na teplo pokoje.
Paní Simonsová měla pravdu. Annie byla hrdinka, ne zrádkyně. Celou dobu ji ovládala moje hrozná matka. Teprve až těsně před svojí smrtí se z ní dostala. Nikdy na ní nezapomenu. Navždy bude žít v mých vzpomínkách. Byla to moje nejlepší kamarádka. A tak to bude navždy.
KONEC