O samotě-1.část

 Poprvé jsem tu holku uviděla ve škole. To se tady u nás konala nějaká soutěž, nebo co. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, jak je důležitá. Ta holka nebyla od nás. Byla z jiné školy, co k nám přijela. Měla černé vlasy, rudé rty, výrazné oči a oblečena byla do úplně černého oblečení. Pro nás nebyla nijak zvláštní, stejně jako my pro ní. Proto jsem si jí já, ani mé kamarádky navšímali.

Když jsem jí viděla podruhé a potřetí, považovala jsem to za pouhou náhodu. Jakmile jsem jí viděla i po čvrté a dokonce i po páté, dostala jsem podezření, že mě dotyčná holka sleduje. Vím, že je to šílené. Jsem pouhá Floriana McLinová, obyčejná holka z obyčejného města. Kdo by mě sledoval? No dobře, někteří mí spolužáci mě považují za neobyčejnou díky mému vzhledu. Mám neobyčejně modré oči a zrzavé vlasy. Vůbec se nepodobám svým rodičům a sestře. Moje máma je zelenooká blondýnka, můj otec hnědooký a černovlasý. Mám o dva roky starší sestru Claire, patnáctiletou. Dokonce ani jí se ani trochu nepodobám. Claire zdědila po matce zelené oči, po otci černé vlasy.

A protože jsem takhle jiná, někdy mám pocit, že do téhle rodiny ani nepatřím. Že jsem třeba adoptovaná. Možná se v tomhle pocitu ani nepletu.

"Claire?" oslovila jsem jednou sestru. "Jsem adoptovaná?" Mlčela. Jednu vteřinu, dvě vteřiny. Až potom promluvila. "Proč myslíš?" "No, ani jednomu členovi této rodiny nejsem ani trochu podobná, jsem zkrátka jiná. Liším se." "Ty... musím ti něco prozradit."