O samotě-2.část

 "Co mi chceš říct?" zajímalo mě. "Něco o tvém původu. Víš Floriano, ty jsi skutečně adoptovaná." Nedokázala jsem popsat, co jsem zrovna cítila. Překvapení? Hrůzu? Úlevu? Možná všechno najednou. Celé ty roky můj pocit nelhal. "Nevíš, kdo jsou moji rodiče?" "Nevím. My- tedy já, táta a máma, jsme je jednou viděli. Ale, Floriano, ono s nimi není něco v pořádku. Ani s jejich starší dcerou." "O tom až později, jak vypadali?" chtěla jsem vědět. "Tvoje máma byla příšerně bledá, stejně jako i tvůj otec a sestra, měla zrzavé vlasy jako ty, i stejné modré oči. Tvůj otec byl černovlasý a modrooký." "A má sestra?" Claire pokrčila rameny. "Bylo mi asi pět, když jsme tě adoptovali. Tehdy jí bylo asi jako teď tobě, třináct. Měla krátké černé vlasy, rudé rty a modré oči. Jeden zvláštní znak jsem si přece jenom na ní zapamatovala. Byla celá oblečená v černé." "Dobře..." přikývla jsem. "A co s nimi nebylo v pořádku?" zeptala jsem se, tohle mě vážně moc zajímalo. "Já ani nevím. Jenom jsem jednou slyšela, jak se o tom rodiče baví. Potají jsem je odposlouchávala. Říkali: 'Oni nejsou jako my, jsou jiní. Tu adopci bychom neměli příjmat, co když jejich mladší dcera bude taky taková?'" "Taky taková- jaká?" "Já nevím, Floriano. Už si to skoro nepamatuju. Bylo mi jen pět, neměla jsem z toho rozum." Přikývla jsem. Claire mě poplácala po zádech. "Nedělej si s tím starosti. Nech minulost minulostí. Hleď na budoucnost. Tví skuteční rodiče museli být asi naprosto blbí, když tak kouzelnou holčičku jako jsi ty, dali k adopci."Usmála jsem se na ní. Claire měla zvláštní talent napravit špatnou náladu. "Já vím, ale chci zjistit víc o svých rodičích. O své skutečné rodině." "To je pochopitelné," usmála se Claire, "ale pochybuji, že je někdy potkáš."