O samotě-3.část

 Ve škole jsem to kamarádkám vyprávěla. Zvlášť Lucindě, ta byla moje nejlepší kamarádka. "Vážně? A to ti tví adoptivní rodiče zatajovali?" Přikývla jsem. "Lucindo pochop, já musím zjistit víc. Prostě musím." Ona přikývla. "Já to chápu, ale jaká je pravděpodobnost, že je někdy potkáš?" Přesně to mi říkala i Claire, pomyslela jsem si. "Musíš prozradit rodičům, že jsi se to dozvěděla. Třeba ti pomůžou." "Možná," odpověděla jsem jí, v duchu si však byla jistá, že to se nestane.

Večer jsem to skutečně řekla. Máma se na Claire obořila, že mi to neměla říkat. "Mami, já jsem za to ráda. Chci zjistit víc o svých biologických rodičích." "My jsme se s nima jednou setkali," zamumlal táta. "Ano, to mi Claire taky řekla." "Je něco, co ti tvá sestra neřekla?" podotkla máma jedovatě. Když si však všimla mého pohledu, povzdychla si. "Floriano, oni ti něco nechali. Je to nějaký přívěšek. Dojdu pro něj." 

O chvíli později ho máma přinesla. Byl to oválný přívěšek s černým kamenem uprostřed. "Proč by mi něco takového nechávali?" zajímalo mě. "To nevím, nevysvětlili nám to," usmála se omluvně. "Jak se jmenovali?" zeptala jsem se. Máma se zarazila. "To nevím," odpověděla mi, já však na ní poznala, že lže. "Mami, já na tobě poznám, když lžeš. Jsi špatná lhářka." "Floriano, tvá sestra se jmenovala Zaphira Kintersová. Víc nevím. Vážně," dodala rychle. Povzdychla jsem si. "Dobře. Alespoň něco." "Je mi to líto. Určitě ty najdeš víc," řekla a odešla.

Pozdě večer jsem se už chystala jít spát, když se ozval tichý zvuk na mé okno. Jsem docela strašpytel, proto mi dělalo velké potíže kouknout se ven. To, nebo spíš toho, koho jsem viděla stát před naším domem jsem viděla už několikrát. Stála tam ta holka v černých šatech.