Magruga | O samotě-4.část

 Nemohla jsem tomu věřit. Nikdy by mě nenapadlo, že půjde až ke mně domů. Samozřejmě jsem se tajně vykradla z domu, abych mohla zjistit, co tu ta holka dělá. Napadlo mě, že bych jí sledovala. Uvažovala jsem o kladech i záporech. Nakonec jsem se podle mého rebelského nápadu zařídila a začala tu divnou holku v černém sledovat.

Po chvilce už odešla, když nikde neviděla toho, na koho zřejmě čekala (předpokládám, že jsem to měla být já). Ta holka šla velmi dlouhou cestou, přešla celé naše malé město. Ale ani na konci našeho městečka se nezastavila a pokračovala dál. Začaly mě už bolet nohy. Přála jsem si, aby se ta holka už zastavila. Kdekoliv.

Zčistajasna se opravdu zastavila. Zrovna jsme se nacházeli uprostřed ničeho, uprostřed pusté louky. "Čekala jsem, že mě budeš sledovat Floriano," ozval se hlas té holky. Srdce ve mně poskočilo. Takže ona moc dobře věděla, že jí sleduju. Tak proč nic neudělala? "Pojď sem," vyzvala mě. Já jsem cítila, jak jí musím poslechnou. Dívka se na mě otočila a sundala si černou kapucu od šatů. Poprvé jsem naplno uviděla její tvář. Byla hodně bledá. V tom bledém obličeji se jí inteligentně leskly modré oči, buď jako géniovi, nebo šílenci. Rty měla krvavě rudé. "Jmenuji se Zaphira Kintersová," oznámila. Musela jsem si to jméno ještě jednou zopakovat, aby mi došlo, co to znamená. "Ty... ty jsi moje sestra..." vykoktala jsem. Zaphira se smutně usmála. "Ano, Floriano." "Ale, to není možné! Claire, má nevlastní sestra říkala, že když se viděla s našimi rodiči, bylo jí pět a tobě prý třináct." Pokývnutí hlavou mi naznačila, abych pokračovala. "Jenomže nyní vypadáš taky tak na třináct. To není možné," zopakovala jsem. "Naše rodina měla odjakživa spoustu tajemství. Jenže tohle je to nejhorší," mumlala si pro sebe. Potom ze strachem v očích pohlédla na mě. "Musíš přestat pátrat po svých rodičích, prosím," dodala vystrašeně. V očích se jí objevily první slzy.