Temná tajemství-2.část

 "Nic. Nic se neděje," odpověděla mi Elisabeth. Já jí však nevěřila. Její tón hlasu totiž napovídal přesný opak. "Elisabeth," zasáhla do toho Annie, "co potřebuješ?" "Ale nic," odpověděla najednou velmi svižně. "Už musím jít. Ráda jsem tě poznala, Amaranto." Po tomto prohlášení odešla. Pohlédla jsem na svou novou kamarádku, ale Annie vypadala stejně popleteně jako já. "To je vždycky taková?" Musela jsem se zeptat. Jestli tu jsou žáci stejní jako ta Elisabeth, asi si s nikým nebudu rozumět. Annie zavrtěla hlavou. "Ne, nikdy jsem ještě nezažila, že by se takhle chovala. Většinou je milá a kamarádská. Vážně netuším, proč byla taková... popletená. Vypadala, jako by tě znala, nebo si jí přišla povědomá." Přikývla jsem. "I mě to tak připadalo. Ale proč? Nikdy jsem jí neviděla." S Annie jsme si řekli, že už to radši nebudeme řešit a půjdeme spát, bylo už dost pozdě.

Druhý den jsem na hodině potkala Elisabeth. Samozřejmě jsem se jí ptala, co měl znamenat ten incident ze včerejšího večera. Elisabeth sklopila oči a něco zašeptala. Zdálo se mi, že zašeptala "Armonie..." "Kdo je Armonie?" zajímalo mě. "Cože? Ale nikdo, vážně si s tím nemusíš dělat starosti," usmála se, stejně mi došlo, že ona si s tím starosti dělá. Tímpádem mě to zajímalo ještě víc.