Lucinda na mě vykulila oči, jakoby chtěla říct: To je ona! Přikývla jsem. "Dobrý den, nerada ruším, ale já jsem..." začala, a třídní ji doplnila: "Moje náhrada. Jste asi Rosemary Mew." Ona přikývla. Obě učitelky společně šli na chvíli ze třídy, nejspíš, aby si mohli nerušeně promluvit. Nám s Lucindou se to také hodilo. "To je ta žena!" zašeptala ke mě. Přikývla jsem. Zmocnil se mě strach. Co jen chce?
"Floriano!" zavolal za mnou někdo, když jsem se chystala odejít domů. Zjistila jsem, že to byla Rosemary Mew. "Co chcete?" vyjekla jsem. Žena si položila prst na ústa. "Ticho! Nechceš přece, aby si tě tví spolužáci všímali, když se chystáš si se mnou promluvit o jednom... poněkud vážném tématu," usmála se. V tom úsměvu však byla jen pýcha a povýšenost. "Já... se s vámi nechystám promluvit," odsekla jsem. "Ale chystáš," řekla, popadla mě za ruku a odtáhla mě pryč. Na docela drobnou ženu měla velkou sílu. "Kam mě to vedete?" zeptala jsem se zoufale. Cítila jsem strach a hrůzu. Na mojí otázku žena neodpověděla. Jenom mě táhla pořád dál a dál.
Zastavila mě až na louce, kde jsem se v noci setkala se Zaphirou. "Kde to máš?" zasyčela na mě. Její hlas už najednou nebyl hebký a melodický, ale syčivý a naplněný krutostí. Žena se na mě otočila a já poprvé spatřila její pravou tvář. Kdysi krásná, dokonalá pleť se změnila na vrásčitou a kávovou, kdysi krásné, lesklé rudé vlasy se naježily a už nepřipomínaly rudou barvu, ale spíš takovou tu hnusnou mrkvově oranžovou. Černá barva v očích se změnila na prázdnou, smutnou neurčitou barvu. "Tak kde to máš?" zopakovala. "Co? Co kde mám?" nechápala jsem. "Tu věc!" vyštěkla nestvůra. "Jakou věc?!" Stvoření, co kdysi bývalo ženou, zavrčelo. "Ty jsi ale pitomá nána! Nikdy nic nepochopíš na poprvé!" Odmlčela se. Znechuceně po mě přejela pohledem. "Chci ten tvůj rodinný náhrdelník. Ten náhrdeník, který zajišťuje věčné mládí." "Ten s tím černým kamenem?" "Jo!" odsekla. "Chtěla jsem po tvých rodičích, aby tě dali k adopci, abych se dostala k tomu šperku. Abych byla věčně mladá."