Princezna temnoty-1.díl

1.KAPITOLA-SNY

Trápí mě ty nejhorší noční můry. Jsou hrozné. Každá je ale stále horší a horší. Vždy se z nich probudím unavená a ohrožená. Proč ohrožená? Sama nevím. Jstou to přeci jenom sny. Tak proč se z nich cítím tak nesvá? "Sny nikdy nejsou jenom sny," říkala mi kdysi moje máma, dokud byla ještě živá. Před čtyřmi lety, když mi bylo devět, 13. května zemřela za docela záhadných okolností. Všichni tvrdí, že podlehla nějaké zákeřné nemoci, já před její smrtí na ní však neviděla žádné příznaky onemocnění. Vždy byla šťastná a veselá. A zdravá. Nikdy se netrápila z odchodu mého otce, narozdíl ode mě. "Na některé lidi je třeby zapomenout, Eliso. A tvůj otec byl jeden z těchto lidí," vybavila se mi matčina slova. Vždycky jsem se ale stejně snažila o něm něco zjistit. Třeba jak se jmenoval, nebo jak vypadal. Má matka mi však nikdy neodpověděla. A moje teta o něm nic neví. Takže jsem se už vzdala naděje, že ho někdy poznám. To mě rozesmutňovalo. Nevědět o svém rodiči je jako kdybych tak úplně netušila, kdo jsem.

Dnes v noci se mi opět zdál sen. Zatím nejhorší sen. Stála jsem ve své škole, jenomže všichni žáci kolem mě leželi mrtví na podlaze. Uprostřed toho masakru stála nějaká holka. Měla krátké hnědé vlasy, ostražité modré oči, na sobě těsnou černou bundu a černé kalhoty. Přes rameno jí  visel luk a toulec s šípy. "Takhle to dopadne, pokud se nezastaví," promluvila melodickým hlasem. Zprvu jsem si myslela, že to říká mě, ale po chvíli vyšel z rohu nějaký kluk s černými vlasy a hnědýma očima. Usmál se na tu holku, jež byla zřejmě jeho přítelkyně. "My ho zastavíme Kirsten. Neboj se. Proroctví tvrdí, že se k vám připojí nová holka, z této školy." Ona si ho pochybovačně změřila. "Víš to jistě Juliane? Cožpak nevíš, že proroctví často mívají dvojí význam? Novou holku jsme neměli už zhruba sto let. Dědictví se již vytrácí!" Ten kluk, Julian našpulil pusu. "Kirsten, tím si nikdy nemůžeš být jistá. Co kdyby byli i  v jiných státech?" "To mě také napadlo. Vyslala jsem strážkyně do států, kde dědictví je ještě nejsilnější. To je třeba Anglie, Španělsko, Itálie, Rusko, Japonsko, Čína a i Amerika. U těch ostatních států jsme to již vzdali!" "To právě nesmíš! Vím, že tyto státy mají nejsilnější dědictví, ale Lovkyně a Lovci mohou čekat i někde jinde." Kirsten si odfrkla. Zřejmě tento rozhovor vedla již po několikáté. "Juliane, už jsem ti to říkala. Nesmíme ztrácet čas hledáním nových." "To není pouhé ztrácení času," odporoval jí Julian. "Ubývá nás. U nás byl poslední nový kluk tak před deseti lety a u vás, dívčí skupiny, to je ještě horší! Dnešní děvčata už ztráscejí svoje schopnosti."