Princezna temnoty-6.díl

 V tom případě tvůj otec byl někdo hodně mocný. Zeptám se na to Juliana." "Kdo je Julian? Tvůj kluk?" zeptala jsem se. Jí ta otázka zřejmě překvapila i pobavila zároveň. "Můj kluk? Julian? Ne, ne," smála se, "jak jsi na to přišla?" "Zdály se mi sny. Ehm, o tobě a Julianovi, jak jste byli v té škole plné mrtvol a v té divné místnosti." Kirsten hleděla do země. Přísahám, že se trouchu i začervenala. "Aha. No, víš ten první sen byl sen nás obou. Jedna naše schopnost je vnikat do snů. A ty jsi nás viděla. Ten tvůj druhý sen byla skutečnost. Já a Julian jsme tam doopravdy byli." Přikývla jsem. "Julian není můj kluk," posteskla si trochu. "Lovci a Lovkyně spolu nesmí randit. Na to je pořádný zákaz. Je to podmínkou dědictví. Lovkyně a Lovci spolu nesmí mít děti." "Bylo to někdy porušeno?" zajímalo mě. Kirsten chvilku přemýšlela, pak přikývla. "Jednou. A to, když se narodil Rafael." "Ten, proti komu bojujete. Teda-bojujeme." Pořád jsem si nemohla zvyknout, že už mezi ně patřím. "Ano. Takže snad chápeš, proč je to zakázané. Děti z takových svazků jsou mocné, a často se přidají na stranu zla." Mluvila hořce, jakoby Rafael nebyl jediným dítětem ze svazku Lovkyně a Lovce. "Byl ten zákaz ještě někdy porušen?" zeptala jsem se. Kirsteniny modré oči těkaly sem a tam, stejně jako její první den v naší škole. "Můžu ti věřit?" zašeptala. "Ano." "Dobrá, věřím ti. Víš, ten zákaz byl ještě jednou porušený. To dítě, které se pak narodilo... jsem já."