Magruga | Princezna temnoty-9.díl

 "Ahoj, ty jsi Elisa?" vybrebtla Amanda. Přikývla jsem. Zavládlo stísněné ticho. "No tak tě rády poznáváme," vložila se do toho Vicky. "Neboj, nemusíš být nervózní, všichni jsou tu moc milí," usmála se. Potom zaváhala. "No, možná až na Chloe..." "To ano, ta je příšerná," přikývla vážně Amanda. "Kdo je Chloe?" zajímalo mě. Děvčata si vyměnila zvláštní pohledy. "Asi jí můžeme věřit," konstatovala nejistě Amanda. "Jasně, že mi můžete věřit," souhlasila jsem. "Tak dobře. My s Amandou máme podezření, že pomáhá Rafaelovi. Stejně tak Julian." Málem jsem nevěřila svým uším. Ten černovlasý, hnědovlasý kluk, že by pomáhal Rafaelovi? Dobře, jistě. On mi nikdy nebyl sympatický. Ale znala jsem ho zatím jenom ze snů. Nemůžu to potvrdit, ani vyvrátit. "Julian?" Vicky přikývla. "Znáš ho? Setkala ses už s ním?" "Ne. Ale zdálo se mi o něm. A... nebyl mi sympatický." "Jestli ti nebyl sympatický on, Chloe ti nebude sympatická vůbec," obávala se Amanda. Jistě bychom pokračovali v rozhovoru dál, kdyby se neozval sytý zvuk zvonu. "Ááá, to je výzva k snídani. Jídelna je nahoře. Pojď, dovedeme tě tam." Jejich nabídku jsem vděčně přijala.

O několik minut později jsme my tři seděli vedle sebe na sametových židlých u dlouhého stolu, v místnosti z mého snu. V čele stolu seděla Kirsten, vedle ní černovlasý kluk s hnědýma očima. Julian. Co ten tu dělá? S Kirstenina výrazu jsem usoudila, že s ním měla nepříjemný rozhovor. Na chvilku jsme si vyměnili pohledy. Kirsten jakoby mi říkala "Později si promluvíme o něčem vážném." Vicky si toho nejspíš také všimla. Tvářila se pochmurně. Ale nemračila se na mě. Mračila se na holku, zhruba patnáctiletou, sedící na opačném konci stolu. Měla rusé vlasy po ramena, černé oči a vypracovanou postavu. "Chloe," vysvětlila mi šeptem.