Magruga | Temná tajemství-4.část

 "Ne, to není možné," namítl Robert. "Taky o půlnoci?" povytáhl obočí. Přikývla jsem. "Ale proč? Není to trochu moc divné?" "Zřejmě ne," odpověděl mi. V té chvíli jsem se rozhodla. "Musím se víc dozvědět o té Armonii. Myslíš, že ten tvůj kamarád Christian by mi něco řekl?" "Neřekl. Zaprvé, úplně se zbláznil, jak jsem ti říkal. Mele úplné blbosti, něco o dvojčeti, duchu, šperku a kletbě. Nedává to vůbec žádný smysl. Zadruhé, je ukrytý v léčebně, která je přísně tajná a přísně střežená." "Roberte, moje kamarádka Annie říkala, že se mám zeptat Christiana, jestliže se chci dozvěděz něco víc o Armonii. Znamená to snad, že o Christianově šílenství nikdo neví?" zajímalo mě. Tahle otázka mě trápila ze všech nejvíc. "Víš... správně bych ti to neměl říkat, jsi mi však sympatická Amaranto, takže ti to prozradím. Nikdo o tom neví, samozřejmě kromě nich dvou a jeho matky a sestry. Christian má bratra Sama, je to jeho dvojče. Vypadají na vlas stejně, kromě očí. Sam má hnědé oči, Christian brčálově zelené. Sam nosí čočky, aby měl oči taky takové, jako jeho bratr. Vydává s za něj, aby se Christianovo šílenství udrželo v tajnosti." "Jak vypadala Armonie," zeptala jsem se. Robert vypadal, jakoby si nemohl vzpomenout. "Já už ani nevím, vím jen, že byla neobyčejně krásná, velmi podobná tobě." Nejspíš jsem se začervnala, to mi však bylo fuk. "Kde bych našla Christianovu sestru?" "Abellone? Nevím. Vážně nevím. A teď mě omluv," odpověděl mi odměřeně a utekl ode mě pryč. Mě tam nechal osamělou, překvapením úplně ztuhlou. Co to do něj jenom najednou vjelo? V jednu chvíli je ke mně milý, slušný a v tu druhou je hrubý, neslušný. To mi až tak nevadilo. Vadilo mi hlavně to, že jsem nezjistila nic o Abellone, Christianově sestře.

Celé dny jsem se snažila něco zjistit, ptala jsem se kdekoho, jenomže samozřejmě žádné užitečné informace jsem nezjistila. V neděli večer, na konci týdne mě však přece jenom něco napadlo. Christian, přítel Armonie, byl přece syn zdejší ředitelky, což znamená, že Abellone její dcera je taky. Takže jsem zamířila do ředitelny. Já věděla, že ředitelka Simonsová asi nebude mým příchodem asi nadšená. její reakce mě však mile překvapila.

Jakmile jsem vstoupila do její pracovny, ucítila jsem teplo a klid toho místa. Za dřevěným stolem seděla postařší žena s vysokým, kaštanově hnědým drdolem a příjemně kávově hnědýma očima. Tvářila se klidně. Ředitelku Simonsovou proslavil po škole právě její ledový klid. Ona snad nikdy na nikoho nekřičela. "Chtěla jsi se se mnou sejít, Amaranto. Proč?" zeptala se mě melodickým hlasem. "Potřebuji se sejít s vaší dcerou, Abellone Simonsovou," vysvětlila jsem, jen při tom jméně se mi trochu zachvěl hlas. "Aha, a pročpak?" "Já... musím se dozvědět něco o jisté osobě, kterou nejspíš znala." "Armonii," vyřkla zničehonic. "Ano," souhlasila jsem šokovaně, "jak to víte?" Ředitelka Simonsová se zasmála. "Já už tuto školu vedu dlouhou dobu. A ty navíc vypadáš úplně stejně jako Armonie. Už před tvým prvním dnem jsem věděla, že jednoho dne po ní budeš pátrat." Odmlčela se. "Musím tě však zklamat, Amaranto. Má dcera Abellone zmizela před několika měsíci, než jsi přišla." Na chvíli zavládlo hrobové ticho. "Ale paní ředitelko," namítla jsem, "jak jako zmizela?" Paní Simonsová zavrtěla hlavou, jakoby jí tahle otázka už taky napadla a trápila jí. "Já nevím, prostě tu jeden den byla a pak, druhý den, zmizela. Je mi líto," zopakovala. "Amarante," zavolala za mnou, ještě, než jsem stačila odejít ven. "Na její posteli byla nalezena krev."