Temná tajemství-6.část

 "Stejně má dost co vysvětlovat, že?" doplnila mě. Já s ní musela souhlasit. Robert mi ještě musí vysvětlit to svoje podivné chování. " Půjdu za ním hned teď," rozhodla jsem se. "Půjdu s tebou," oznámila mi. "Ne, musím tam jít sama," rozmluvila jsem jí ten nápad, nečekala na její odpověď a vyrazila za ním. Nechtělo se mi to před ní prozrazovat, ale i přes jeho poněkud nevhodné chování jsem se do něj trochu zamilovala. Viděla jsem ho sice jenom jednou, ale ty jeho oříškově hnědé vlasy... a zelené oči... ach.... Nemohla jsem si pomoci. Mám tendenci se zamilovat do někoho, kdo se mnou prostě být nemůže. To jsem holt celá já.

Buď jsem měla hromadu štěsttí, anebo mě nějaká vyšší bytost měla ráda, protože jsem Roberta našla, jak stojí uprostřed školní zahrad. "Ahoj," pozdravila jsem ho nevinně. On se tvářil, jakoby ho překvapilo, že mě zase vidí. "Ahoj," oplatil mi pozdrav. "Zase tu jsi, Amarante, že?" zeptal se mě s milým úsměvem. "Tentokrát jsi na mě milý, co?" obořila jsem se na něj. On se ještě zatvářil překvapeně. "Co tím myslíš?" "Ty moc dobře víš, co tím myslím," naznačila jsem mu. On vypadal, že stále nic nechápe. "Co to tvé poslední chování?" "Ehm, jaké?" "To, jak ses ke mně choval hrubě," vyčetla jsem mu. "Já si to nepamatuju. Jestli jsem ti nějak ublížil, tak se omlouvám, ale dostal jsem jednu takovou ehm..." "Nechceš se mi svěřit?" zašeptala jsem k němu. On uhnul pohledem a po delší chvíli zakroutil hlavou. "Je mi líto, tohle nikdy nikomu neprozradím. Ani tobě." "Ale, Roberte..." "Je mi líto. Řekl jsem ne!" oznámil mi a chystal se odejít, já však za ním ještě zavolala: "Chceš odejít? Tak fajn, odejdi. Ale až budeš na někoho hrubý a ošklivý, možná i na svojí vysněnou holku, tak pak se nediv." "Amaranto, nechápej mě špatně..." "Sbohem Roberte," rozloučila jsem se s ním a rychle běžela pryč, abych zahnala slzy.