"Musím ten šperk rozbít," podotkla jsem. Zaphira přikývla. "Je mi to líto, sestro," zašeptala. "Ale- ber to z té lepší stránky. Alespoň se setkáš se svojí pravou rodinou." Odmlčela se, jakmile spozorovala můj zachmuřený výraz. "Floriano, dobře poslouchej. Ta Rosemary by takovou oběť od tebe nečekala. Nečekala by od tebe takové hrdinství. Předvedla ses totiž

 "Ale... proč?" vykoktala jsem. "Ach Bože," zavrčela, "ty jsi ale natvrdlá! Ten šperk, víš, ten s tím černým drahokamem, jak jsi zdědila po svých pravých rodičích, tak ten dává nesmrtelnost a věčné mládí. Jenže-má to jeden háček. Víš, ty jsi původně měla zemřít spolu se svými příbuznými. Ale tím, že ti darovali ten náhrdelník jsi se stala nesmrtelnou. Dáš-li mi ho,

 Lucinda na mě vykulila oči, jakoby chtěla říct: To je ona! Přikývla jsem. "Dobrý den, nerada ruším, ale já jsem..." začala, a třídní ji doplnila: "Moje náhrada. Jste asi Rosemary Mew." Ona přikývla. Obě učitelky společně šli na chvíli ze třídy, nejspíš, aby si mohli nerušeně promluvit. Nám s Lucindou se to také hodilo. "To je ta žena!" zašeptala

 Avšak moje sestra mi tvrdila, že mi pomůže. A já Zaphiře věřila. Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. "Haló?" zavolala jsem na příchozího. Kdo to sakra je? pomyslela jsem si. "Floriano?" ozval se Clairiin hlas. Ve dveřích se objevil její obličej. Plakala. "Claire? Co se děje?" "Já asi začínám bláznit," vyhrkla. "Já... já jsem viděla..."

 "Proč by se ke mě chtěla dostat?" "Já nevím. Teď... teď jsem si najednou jistá, že je v tom něco víc. Poslouchej: střez se ženy s ohnivými vlasy a černýma očima." Zamrkala jsem. Byla jsem vyděšená. A to hodně. "Tím chceš říct, že má rudé vlasy a černé oči? Víš, kolik takových žen a dívek na světě je?" "Jenomže tahle žena má jedno poznávací znamení: pod bradou,

 Něco v jejím varování mě donutilo zamyslet se. Upřímně musím přiznat, že mi to v tuto chvíli moc nemyslelo, protože byl večer, všude tma, a vedle mě divná holka (pardon, moje sestra), která mě nabádá, abych nepátrala po svých biologických rodičích. Tím pádem o nich chci zjistit více. "Tak dobře," souhlasila jsem nakonec. "Ale pod jednou podmínkou. Řekneš mi všechno, tím myslím

 Nemohla jsem tomu věřit. Nikdy by mě nenapadlo, že půjde až ke mně domů. Samozřejmě jsem se tajně vykradla z domu, abych mohla zjistit, co tu ta holka dělá. Napadlo mě, že bych jí sledovala. Uvažovala jsem o kladech i záporech. Nakonec jsem se podle mého rebelského nápadu zařídila a začala tu divnou holku v černém sledovat.

Po chvilce už odešla, když nikde neviděla toho, na koho zřejmě

 Ve škole jsem to kamarádkám vyprávěla. Zvlášť Lucindě, ta byla moje nejlepší kamarádka. "Vážně? A to ti tví adoptivní rodiče zatajovali?" Přikývla jsem. "Lucindo pochop, já musím zjistit víc. Prostě musím." Ona přikývla. "Já to chápu, ale jaká je pravděpodobnost, že je někdy potkáš?" Přesně to mi říkala i Claire, pomyslela jsem si. "Musíš prozradit rodičům,

 "Co mi chceš říct?" zajímalo mě. "Něco o tvém původu. Víš Floriano, ty jsi skutečně adoptovaná." Nedokázala jsem popsat, co jsem zrovna cítila. Překvapení? Hrůzu? Úlevu? Možná všechno najednou. Celé ty roky můj pocit nelhal. "Nevíš, kdo jsou moji rodiče?" "Nevím. My- tedy já, táta a máma, jsme je jednou viděli. Ale, Floriano, ono s nimi není něco v pořádku.

 Poprvé jsem tu holku uviděla ve škole. To se tady u nás konala nějaká soutěž, nebo co. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, jak je důležitá. Ta holka nebyla od nás. Byla z jiné školy, co k nám přijela. Měla černé vlasy, rudé rty, výrazné oči a oblečena byla do úplně černého oblečení. Pro nás nebyla nijak zvláštní, stejně jako my pro ní. Proto jsem si jí já, ani mé kamarádky navšímali.

Když