Ve škole jsem to kamarádkám vyprávěla. Zvlášť Lucindě, ta byla moje nejlepší kamarádka. "Vážně? A to ti tví adoptivní rodiče zatajovali?" Přikývla jsem. "Lucindo pochop, já musím zjistit víc. Prostě musím." Ona přikývla. "Já to chápu, ale jaká je pravděpodobnost, že je někdy potkáš?" Přesně to mi říkala i Claire, pomyslela jsem si. "Musíš prozradit rodičům,

 "Co mi chceš říct?" zajímalo mě. "Něco o tvém původu. Víš Floriano, ty jsi skutečně adoptovaná." Nedokázala jsem popsat, co jsem zrovna cítila. Překvapení? Hrůzu? Úlevu? Možná všechno najednou. Celé ty roky můj pocit nelhal. "Nevíš, kdo jsou moji rodiče?" "Nevím. My- tedy já, táta a máma, jsme je jednou viděli. Ale, Floriano, ono s nimi není něco v pořádku.

 Poprvé jsem tu holku uviděla ve škole. To se tady u nás konala nějaká soutěž, nebo co. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, jak je důležitá. Ta holka nebyla od nás. Byla z jiné školy, co k nám přijela. Měla černé vlasy, rudé rty, výrazné oči a oblečena byla do úplně černého oblečení. Pro nás nebyla nijak zvláštní, stejně jako my pro ní. Proto jsem si jí já, ani mé kamarádky navšímali.

Když

 "Ahoj Amarante," usmála se chladně žena. "Amarante!" volala Annie. "Ten šperk, chytej!" Hodila mi ho, i přes velkou vzdálenost mezi ní a mnou. Žena k ní vztekle zasyčela. "Annie nikdy nebyla chápavá. Pak si to s ní vyřídím. Ty jsi teď důležitější." "Amarante, ta kletba není jenom v tom šperku, na zlomení je potřeba temnou sílu, bez ní

 Jakmile jsem vstoupila do svého pokoje, všechno bylo rozházené a rozbité. Uprostřed toho bince stála paní ředitelka. Otočila se a uviděla mě. "Amarante, pojď se mnou, potřebuji si s tebou promluvit," řekla a já jí poslechla. Poslušně jsem jí následovala až do ředitelny. "Amarante, mám pro tebe znepokojující zprávy. Zaprvé, Annie zmizela, zhruba před hodinou. Zadruhé, zmizel

 "Zjistila jsi to, co jsi chtěla?" vydechla Annie společně s Elisabeth. Vypadaly unaveně a já jim to nemohla vyčítat. Přikývla jsem. "Tu kletbu váže ten šperk, co ti pro mě dala ředitelka. Když se zničí, kletba se zlomí." "Ale?" doplnila Elisabeth. Já jim vysvětlila ten zbytek, to o tom narušení přírody. "Pche," ušklíbla se Annie, "přece nebudeš

 Po tom dopisu jsem se cítila různě. Annie si myslela, že bych měla poslechnout matčina slova a zrušit kletbu, ale to jako jak? Samozřejmě, že jsem nechtěla, aby umírali další dvojčata, jenomže co já zmůžu? "Možná by mi mohla pomoci Armonie," navrhla jsem jednou večer. S Annie jsme se už udobřili, takže naštěstí nedošlo na Armoniina slova. "To je nápad!" zavřískla. "Budeme

 Nyní jsem už měla všeho dost. Otočila jsem se a běžela zpět do svého pokoje. Tam jsem se svalila na postel. "Amarante?" zašeptala Annie, jakmile přišla zpět. Když jsem na ní nijak nereagovala, vzdala to a šla do svého pokoje. 

Ráno jsem měla dost mizernou náladu. "Amarante?" zavolala na mě Annie z vedlejšího pokoje. "Hmmm?" "Co ti pořád je?"

 "Ty lžeš! Annie je má nejlepší kamarádka! Ta, by mě nikdy, nikdy nezradila. Tak ji tady nepomlouvej!" bránila jsem jí. Armonie vypadala dotčeně. "Nevěříš-li, čas ukáže," řekla a zmizela. "Annie?" zavolala jsem na svou kamarádku, abych zjistila, jestli se už vrátila do pokoje. Nikdo mi však neodpovídal. Zaráželo mě to, proto jsem se vydala na 'noční

 Oslnilo mě ostré ranní sluneční světlo. Ležela jsem v měkké posteli, ve školní ošetřovně. Vedle mě seděla na bílé židli Annie. Vypadala, jakoby před chvílí brečela. "Ach, Amaranto!" vzlykla. "Ani nevíš, jak jsi mě, i ostatní, vyděsila." "Co se stalo?" zeptala jsem se slabým hlasem. Samotnou mě překvapilo, jak slabě a bezmocně zním. "Začala jsi křičet. Protože

 "Tak jak jsi dopadla u Roberta?" zeptala se mě Annie, jakmile jsem se vrátila na pokoj. "Co myslíš?" zabručela jsem. "Asi ne moc dobře," hádala. Přikývla jsem. "Nechce mi nic říct. Vlastně..." zarazila jsem se, protože jsem si uvědomila jednu věc. "Na tu tajnou léčebnu jsem se ani neptala. Víc mě zajímalo jeho podivné chování minule. Nechce se

 "Stejně má dost co vysvětlovat, že?" doplnila mě. Já s ní musela souhlasit. Robert mi ještě musí vysvětlit to svoje podivné chování. " Půjdu za ním hned teď," rozhodla jsem se. "Půjdu s tebou," oznámila mi. "Ne, musím tam jít sama," rozmluvila jsem jí ten nápad, nečekala na její odpověď a vyrazila za ním. Nechtělo se mi to před ní prozrazovat, ale i

 "Je tedy mrtvá?" zeptala jsem se jí zklamaně. "To nikdo neví. Ale je to velice podivné." Nedokážu popsat, co jsem cítila, když jsem odcházela. Strach? Zděšení? Zklamání? Možná všechno dohromady. 

"Tak jak dopadla ta návštěva u Simonsové?" zeptala se mě Annie. "Ani se neptej," povzdychla jsem si. Vyprávěla jsem jí, co se odehrávalo v ředitelně.

 Odpoledne, při obědě jsem se zeptala Annie na tu Armonii. Ona pokrčila rameny. "Když jsem do této školy přišla, to jméno se tu objevovalo velmi často. Jenomže já tu byla nová, takže jsem samozřejmě vůbec netušila, o koho jde. Vím jen, že je to nějaká holka, které se stalo něco tragického. Proč by to jméno však Elisabeth před tebou vyslovila?" "Já nevím, právě proto jsem se

 "Nic. Nic se neděje," odpověděla mi Elisabeth. Já jí však nevěřila. Její tón hlasu totiž napovídal přesný opak. "Elisabeth," zasáhla do toho Annie, "co potřebuješ?" "Ale nic," odpověděla najednou velmi svižně. "Už musím jít. Ráda jsem tě poznala, Amaranto." Po tomto prohlášení odešla. Pohlédla jsem na svou novou kamarádku, ale Annie vypadala

Plaše jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo. Nikdo, kdo by mi mohl pomoci zorientovat se v nové škole. Změna školy je vždy náročná. Zvlášť, když je ta škola internát. A někdy v nové škole nezapadnete. "Ahoj," pozdravila mě nějaká blonďatá holka, co šla chodbou, naproti mě. Objevila se tam z ničeho nic, úplně jsem se jí lekla. "Ty jsi tady nová?" nedala se ta holka. Neochotně