Otevřela jsem oči. Ležela jsem v měkké posteli, ve svém pokoji s Amandou a Victorií. Cítila jsem se hrozně. Žaludek se mi houpal jako na vodě, hlava mě bolela a brněla. Nic moc jsem si nepamatovala. "Vicky?" zašeptala jsem slabě. Všechna pozornost v pokoji se otočila na mě. Nyní jsem si všimla, že je tam i Kirsten. "Eliso, jsi v pořádku?" zeptala se mě Amanda. "Ne,"

 "Co tě na mě děsí?" zasmála jsem se bláznivě. Můj hlas byl nyní jiný. Takový... výsměšný, pohodový, rebelský. To se mi ani trochu nepodobalo. "Tohle!" zaječela na mě Victoria. "To, jak se směješ, jak mluvíš, to se tobě ani trochu nepodobá!" Měla jsem jí prozradit, že si to také myslím. Měla jsem. Nevím, proč jsem to neudělala. "Vždyť mě znáš teprve jen dva

 "Eliso? Kam jdeš?" ozval se Victoriin hlas za mnou, ještě, než jsem stačila odejít. "Vicky?" "Jo. Kam jdeš?" Zaváhala jsem. "Nevím. Prostě mám pocit, že někam nutně musím." Vím, znělo to šíleně, ale jiné vysvětlení jsem neměla. "Tak počkej. Já a Amanda s tebou taky půjdeme." Victoria se podívala na Amandu, která se rozvalovala po postli, jakoby

Jeho přátelský postoj ke mně se rázem změnil. Najednou byl Zalig chladný a odtažitý. O krok ode mě ustoupil. "Ty jsi Elisa?" zeptal se mě. "Známe se?" povytáhla jsem obočí. Opatrně si mě změřil. Potom pomalu zavrtěl hlavou. "Ne, neznáme se.... ale znám tvého otce..." Chtěla jsem v rozhovoru s andělem pokračovat, ale sen najednou skončil.

Probudila

 4. KAPITOLA- V OHROŽENÍ

Celý večer jsme Juliana a Chloe probíraly. Nakonec i Amanda souhlasila s tím, abychom to nikomu neříkaly.

V noci mě opět trápily sny. Ocitla jsem se v dlouhé místnosti. Byla tam zima a tma. Na konci té místnosti stála jakási zlatá truhla. Šel z ní chlad. Třásla jsem se po celém těle. Bohužel, na sobě jsem měla jenom krajkovou noční

 Nemohla jsem tomu věřit. Chloe se schází z Julianem? "Ach, Juliane," slyšela jsem Chloe, "ty jsi tak romantický. Miluji tě." Styděla jsem se, že to poslouchám, ale pak mi došla jedna věc: vždyť Lovkyně a Lovci spolu nesmí randit ani chodit, tak co tam dělají? "Já tebe taky, moje milá Chloe." "Kirsten je tak hloupoučká, když se drží těma hloupýma pravidlama."

 "O Chloe? A co?" Kirsteniny modré oči těkaly sem a tam. Vypadala nervózně, přestože se to snažila skrýt. "Víš, mám podezření, že tajně pomáhá Rafaelovi. Avšak nemohu to potvrdit, ani vyvrátit." Obě dvě jsme chvilku mlčely. přemýšlela jsem, jestli jí to mám říct, nebo ne. Po chvíli váhání jsem se rozhodla. "Víš, Amanda s Victorií mají taky ten pocit. Říkaly mi to."

 "Ne, to není možné," namítl Robert. "Taky o půlnoci?" povytáhl obočí. Přikývla jsem. "Ale proč? Není to trochu moc divné?" "Zřejmě ne," odpověděl mi. V té chvíli jsem se rozhodla. "Musím se víc dozvědět o té Armonii. Myslíš, že ten tvůj kamarád Christian by mi něco řekl?" "Neřekl. Zaprvé, úplně se zbláznil, jak jsem ti říkal. Mele úplné

 Vicky měla pravdu. Už na první pohled mi nebyla sympatická. Věděla jsem, že si nebudeme rozumět.

A tento můj názor nezměnil ani zážitek po večeři, kdy si se mnou chtěla Kirsten promluvit a Chloe tam přišla. "O čem se mnou chceš mluvit?" zajímalo mě. Kirsten se ohlédla po pokoji, jestli nás někdo nepozoruje. "Chtěla jsem s tebou mluvit o..." Větu už nikdy nedopověděla,

 "Ahoj, ty jsi Elisa?" vybrebtla Amanda. Přikývla jsem. Zavládlo stísněné ticho. "No tak tě rády poznáváme," vložila se do toho Vicky. "Neboj, nemusíš být nervózní, všichni jsou tu moc milí," usmála se. Potom zaváhala. "No, možná až na Chloe..." "To ano, ta je příšerná," přikývla vážně Amanda. "Kdo je Chloe?" zajímalo mě. Děvčata

 3.KAPITOLA-ZÁMEK

Jejich, teda náš, zámek byl dost luxusní. Stěny byli rudé, sametové, na podlaze ležel tmavý koberec. V mnoha síních, po kterých mě Kirsten vedla, viseli křišťálové lustry. A ta místnost, kterou jsem viděla ve snu, byla jídelna, jak jsem se později dozvěděla. Potom mě Kirsten zavedla do hlavních ložnic Lovkyň. "Tohle je tvůj pokoj, Eliso. Jsi

 "Ví to ještě někdo?" dodala jsem, už také šeptem. Ona zavrtěla hlavou. "Neví. S dětmi, jako jsem já, se nakládá špatně. Kdyby to někdo věděl, zabili by mě. Jsem prokletá. Lovkyně a Lovci většinou nemají žádnou slabost. Jsou požehnaní nesmrtelností a velkou silou. Zabít je je skoro nemožné. Ale děti Lovkyň a Lovců jsou vždy prokletí. Vždy mají nějakou slabinu." "Jaká

 V tom případě tvůj otec byl někdo hodně mocný. Zeptám se na to Juliana." "Kdo je Julian? Tvůj kluk?" zeptala jsem se. Jí ta otázka zřejmě překvapila i pobavila zároveň. "Můj kluk? Julian? Ne, ne," smála se, "jak jsi na to přišla?" "Zdály se mi sny. Ehm, o tobě a Julianovi, jak jste byli v té škole plné mrtvol a v té divné místnosti." Kirsten hleděla

 Musela jsem se tvářit hodně vyjeveně, protože se Kirsten zasmála. "No vidíš, zalíbí se ti tu." "Kirsten, prosím, dovysvětli mi tu záležitost z Lovkyněmi. S kým bojují?" "Chceš snad říct, s kým bojujeme," opravila mě. "teď k nám patříš i ty. Lovkyně bojují s temnotou, ale hlavně s jejím vládcem, Rafaelem. Každým dnem nabývá na síle. Kdyby povstal,

 2.KAPITOLA-LOVKYNĚ

Druhý den ve škole za mnou přišla Kirsten. "Ahoj Eliso," pozdravila mě mile. "Pojď se mnou. Musíme si promluvit." Její slova nezněla jako požadavek, spíš jako rozkaz. Tak jsem jí poslechla. Já vím, já vím. Nejspíš jsem udělala pořádnou blbost. Ale Kirsten mi byla sympatická. Ten, kdo mi nebyl moc sympatický, byl Julian.

Dívka,

 Celý den jsem o ní přemýšlela. Dokonce i v noci, když jsem usnula. Tentokrát jsem se nacházela v jiné místnosti. Tu jsem neznala. Stál tam dřevěný podlouhlý stůl s mnoha židlemi. U stěny, v krbu, praskal oheň. Do něj zírala Kirsten, sedící v čele stolu. Na sobě měla stejné černé oblečení, jako v předešlém snu. "Kirsten?" oslovil ji Julian, který právě vstoupil do místnosti.

 Možná by ten podivný sen pokračoval dál, kdybych se neprobudila. Probudila jsem se ze strachem a zmatením. Byla bych o tom snu přemýšlela dále, kdybych nemusela jít do školy.

Naše škola je ta nejnudnější škola v Americe a myslím, že i na světě. Nikdy se tam nestalo nic divného, nic nepředvídatelného. Ani nějaké pitomé soutěže, třeba v tancování, se tam nekonají jako na jiných školách.

1.KAPITOLA-SNY

Trápí mě ty nejhorší noční můry. Jsou hrozné. Každá je ale stále horší a horší. Vždy se z nich probudím unavená a ohrožená. Proč ohrožená? Sama nevím. Jstou to přeci jenom sny. Tak proč se z nich cítím tak nesvá? "Sny nikdy nejsou jenom sny," říkala mi kdysi moje máma, dokud byla ještě živá. Před čtyřmi lety, když mi bylo devět,